Život s vlky – 1. díl
Deník Františka Hracha, popisující jeho život s vlky!
Autor: František Hrach
12. prosince 1980
Od pradávna považovali lidé vlka za symbol zla a přisuzovali mu jen to nejhorší. Dříve je věšívali na šibenici, jako největší lotry a ještě dnes je někde střílí z vrtulníků a dokonce je i skalpují. Je paradoxem, že tam, kde vlci ještě jsou, se na ně pořádají hony a tam, kde již nežijí, je vyhlášena jejich ochrana.
2. ledna 1981
Pro poznávání vlků jsem se rozhodl nyní, v době, kdy vlky chtějí vypustit spolu s rysy na Šumavu. U rysů to možné je, už z toho důvodu, že se nemohou pářit s toulavými psy, tak jak je to možné u vlků. Tito kříženci ztrácejí vlčí plachost a mohli by být svému okolí nebezpeční. V naší republice je sice vlk zákonem chráněn, praxe je však jiná. Když se někde nějaký vlk v revíru vyskytne, je zastřelen. Abych mohl svoji teorii o nesmyslnosti vypouštění vlků v našich podmínkách potvrdit, musím si vlče opatřit. Jedině tak mohu zachránit smečku vlků, která má být na Šumavu co nevidět vypuštěna!
Vlk je jedno z nejsvobodnějších smečkových zvířat na světě a člověk pro něj zůstává největším zlem. Proto se vlk nikdy nebude chovat k člověku jako domácí pes. Tomu když člověk ublíží, mnohdy k němu přijde a vzápětí mu olízne ruku. Pes běží za člověkem a vlk od člověka, jako od největšího zla. Pes je na člověku závislý a vlk se bez člověka zcela obejde.
22. září 1981
Svého prvního vlka jsem pojmenoval Lobbo a bylo mu 5 měsíců, když jsem jej získal od Zoo v Liberci. Každý den chodíme na procházku. Než si však zvykl na vodítko, hodně jsem si s ním užil, jak se na vodítku vzpínal. Ze začátku byly procházky pouze v noci. V ohradě se cítí můj vlček daleko klidnější, než v uzavřené místnosti. Přesto svému vlkovi ubližuji už jen tím, že mu dávám vodítko. Cítím, jak moc toto omezení narušuje kontakt mezi člověkem a vlkem. Vlky již chovalo více lidí, ale většina z nich se v zajetí nedožila jednoho roku. Vlčata mohou chřadnout, až zahynou. Mohou se objevit i poruchy chování, například to, že se vykusují. Věnuji Lobbovi veškerý čas a získávám si jeho důvěru, i když to jde pomalu…
1. října 1981
Jako vždy, tak i dnes uklízím Lobbovi ohradu. Nevšiml jsem si, kdy se ke mně Lobbo přiblížil na určitou vzdálenost. Pomalu však ke mně začal postupovat se skrčenou hlavou, pysky zdvižené s obnaženými zuby. U zvířat platí totiž zákony, které člověk nemusí hned chápat. Věděl jsem však, že jeden ze zákonů je ten, že existují zóny v metrech. Zóna, kdy zvíře může ještě samo odejít. Zóna varování, kdy se zvíře ještě neodhodlalo zaútočit a zóna, kdy už zvíře začíná útočit a nakonec samotný útok. Člověk nesmí rychle couvnout, nebo se k němu otočit zády, jinak by k vlku nemohl vícekrát vstoupit. Začal jsem pomalu couvat a varoval jsem ho klidným hlasem. On se však odhodlal k útoku a skočil po mně…
Foto: František Hrach
Zdroj: Vlklupina.wz.cz
Texty byly upraveny a publikování probíhá se souhlasem autora. Texty jsou tedy autorsky chráněné. Bez souhlasu autora není možné jakékoliv kopírování, či šíření tohoto obsahu.