Život s vlky – 10. díl
Deník Františka Hracha, který většinu života prožil s vlky!
Autor: František Hrach
3. září 2007, Písek
Bylo jasné, že v případě obrovských stop jsem byl první v podezření já se svojí vlčicí. Jenomže jsem mu řekl, že Lupína chodí na vodítku a kdyby utekla, tak že by se hned od ovce nevrátila a musel bych útěk nahlásit i policii, všem kamarádům kynologům a požádat je, aby mi pomohli s jejím odchytem. Naštěstí majitel dělal ve Vajaxu a věděl, že utekla před třemi dny toulavá fenka, která už má také nějakou slepici v okolí na svědomí. Naproti stavení tohoto majitele pozemku byli dva ovčáci, kteří měli na svědomí i jeho psíka. Jen ty obrovské stopy na nás vrhaly podezření.
10. září 2007, Písek
Nakonec nás zachránilo to, že se přišlo na to, že u Vajaxu ze zahrady utíkal někdy psí samec leonberger. Já ale od této události Árese už na volno pouštět nemohl. A tak si Áres musel také zvykat na vodítko. A že nemohl běhat volně moc daleko.
23. října 2007, Písek
Ze začátku mě zajímalo, jestli by se rodiče podobně chovali při výchově i u samiček, jako u samečka Áreska. Jestli by u samiček nepřevažovala výchova samice Lupínky před samcem Armínka a podobně. Poznal jsem, že nejdůležitější roly ve smečce hraje čas. Podle času v ročním období se rodiče chovají k přežití a k udržení života těch nejmladších a mladších.
Po čase u vlčice Lupínky jsem mohl pozorovat daleko větší jemnost v toleranci zlobivých potomků, ale i cizích mladých štěňat nebo odrostlejších psů a fen, které občas po v puštění do ohrady Lupína s Armínem vychovávali, před důsledným a mnohem tvrdším samcem Armínem. Ten nebral ohledy na samečka či samičku. Když porušila pravidlo i samička, Armín po ní skočil a vyčinil jí jako vlastnímu synkovi, až tyto samičky nechtěli příště dobrovolně do ohrady vstoupit.
Mohu tvrdit, že samice Lupína se chová podobně, jako člověčí maminky které více vyhrožují s pohlavky, ale než ten pohlavek dají, to už musí být. Zato samec Armín se choval jako většina lidských otců, kteří krátce a jednou neposedy upozorní a po druhé jen čekají na vhodnou příležitost, aby ten pohlavek ve vhodnou chvíli a překvapivě výchovně přilétl.
Vždy jsem učil, jako první ve výchově své vlky i psy na citlivost, hlavně při braní si potravy z prstů. Vždy se mi to později vyplatilo. Když bylo u sebe více “hladovců“, bral si jen ten, koho jsem oslovil jménem. Nesměl se zvýšit hlas, natož napřahovat hrozebně rukama, i když jsem měl klouby odřené do krve. A to delší dobu, než se naučili mojí vlci brát si potravu z ruky tak, aby zároveň nebrali se syrovým masem i mé prsty. Prozradím, jak jsem je to naučil, ale někdy příště. Na psaní mám čas pouze v noci a dnes už musím jít spát.
Foto: František Hrach
Zdroj: Vlklupina.wz.cz
Texty byly upraveny a publikování probíhá se souhlasem autora. Texty jsou tedy autorsky chráněné. Bez souhlasu autora není možné jakékoliv kopírování, či šíření tohoto obsahu.
Související články