Život s vlky – 2. díl
Deník Františka Hracha, popisující jeho život s vlky!
Autor: František Hrach
12. října 1981
Den, který začal úklidem ohrady, jako kterýkoliv jiný, změnil vše…
Ve chvíli, kdy na mě Lobbo skočil, má ruka, držící malou lopatku na smetí byla reflexivně rychlejší. Lobbo dostal pleskanec ze strany přes tvář a já si už si myslel, že je po něm. Protože už byla tma, vzal jsem ho domů, abych se podíval, jestli se mu něco vážného nestalo. Naštěstí byl jen otřesený. Nemohl jsem dlouho usnout.
Tato příhoda změnila náš vztah. Od té doby mě respektoval, ale dlouhou dobu mým rukám nevěřil. Zjistil jsem důvod, kvůli kterému mě napadl. Tím důvodem bylo jeho místo se zahrabaným kouskem masa. Na oplátku jsem musel tedy respektovat i já jeho. Byl ale odhodlaný strachy kousnout, při sebemenším pocitu jeho ohrožení. U zvířat prý není mstivost, platí u nich jen špatné vzpomínky, ale já časem poznal, že mstivost, nebo-li odplata u vlků je.
Vlk, když vyplašeně probíhá mezi člověkem ve dveřích, stačí v rychlosti roztrhnout kalhoty nebo udělat na noze ošklivou ránu. Také proskočí malým okénkem pro slepice, kde bych, kdybych to neviděl, tvrdil, že se do tohoto otvoru vlk nemůže vejít.
3. listopadu 1981
Dnes jsme byli opět na procházce. Ujít s Lobbem na vodítku sto metrů, trvalo hodinu. Za vodítko se přitom nesmí moc táhnout. Slouží pouze k zabránění útěku a k pozvolnému usměrňování pohybu. Po zjištění poznatku, že nelze používat metody používané běžně u psů, rozhodl jsem se přivézt z Písku svého starého psa Orana, aby mi s výchovou Lobba pomohl.
5. listopadu 1981
A to se také stalo. Lobbovi bylo totiž po přivezení ze Zoo pět měsíců, a proto mu chyběla výchova starších vlků, což bylo v jeho chování znát. Oran ho však dokázal vychovat dle svého. A já věnoval čas tomu, že jsem zkoušel Lobba cvičit jako psa. Přišel jsem na to, že je to zbytečné. Vlk když nechce, tak s tím člověk nenadělá nic. Skákání přes překážky jsou úspěšné, pokud má vlk dobrou náladu a pokud ho nalákáte na maso. A tak se mezi námi vytvořil přátelštější vztah.
Zrovna jsme se vraceli přes zamrzlý rybník Bolevák. Nevěděl jsem, že přes den na něm ledaři vyřezávali kvádry ledu a že přes noc se na těchto místech utvořil slabý škraloup a zlehka zapadal sněhem. Lobbo však rozpoznal, že se led houpe a že nás neudrží. Zastavil se a nechtěl jít dál, tak jsem jej popotáhl a v tu ránu jsem byl ve vodě. Lobbo se lekl, zabral za vodítko a tím mě z ledové vody vytáhl.
18. prosince 1981
Dnešek je dnem velkých zkoušek. Dozvěděl jsem se, že je vše připravené pro vypuštění smečky vlků na Šumavu. Věděl jsem, že je musím zachránit a dokázat, že tito vlci nebudou na Šumavě chráněni.
Cestou na vycházce jsem byl zabrán do svých myšlenek, když se Lobbo na okraji lesa v blízkosti začátku sídliště se zastavil a nechtěl jít dál. Návrat do kotce ostatně nikdy rád neměl. Rozhodl jsem se jít dál a ohlížel se za Lobbem. Lobbo se po chvilce na mne otočil a chvíli zůstal stát, jakoby se chtěl přesvědčit, jestli se k němu nevrátím. Jen krátce jsme na sebe pohlédli a on se rozhodl také. Běžel do lesa. Jak jsem tam stál, padl na mne smutek. Věděl jsem, že se pro něj nemohu vrátit. Hlavou mi běžely myšlenky, jako například, jak bude Lobbo trpět a padl na mne pocit provinění.
Ale jak dokázat na druhou stranu, jestli se dělá pro přírodu to, o čem se mluví a píše? Také jsem přemýšlel, že se Lobbo mohl vrátit do lepší jistoty na zahradu k Oranovi. Dnes jsem však musel již chvátat na odpolední do Škodovky. Hrozné myšlenky provinění mě však pronásledovaly všude. Tu noc rozštěkal Lobbo táhlým vytím snad všechny psy v Boleveckém sídlišti a okolí.
Poslouchal jsem po příjezdu tramvají z odpolední “šichty“ na konečné, smutné a táhlé vytí jednoho opuštěného mladého vlka. Svým vytím volal jeho nejbližšího psího kamaráda, starého Orana, avšak nedočkal se ho…
Foto: František Hrach
Zdroj: Vlklupina.wz.cz
Texty byly upraveny a publikování probíhá se souhlasem autora. Texty jsou tedy autorsky chráněné. Bez souhlasu autora není možné jakékoliv kopírování, či šíření tohoto obsahu.
Související články