Život s vlky – 4. díl
Deník Františka Hracha, popisující jeho život s vlky!
Autor: František Hrach
6. března 1982
Dnes jsem si přivezl z Děčínské Zoo tříměsíční vlče. Je to vlk karpatský a jmenuje se Durman. Jedním z mnohých důvodů, proč jsem si opět vlka pořizoval, byla má snaha zjistit, zdali je možné, aby existovalo trvalé přátelství mezi vlkem a člověkem, jako je to u většiny psů. A jestli bychom mohli později s vlky po vysazení do volné přírody vedle sebe v klidu žít a hlavně za jakých podmínek. Předpokladem je žit s vlkem několik let a poznat jeho vlčí povahu. To znamená, věnovat se mu mnoho hodin, dát mu prostor k pohybu, respektovat jej, maximálně omezit všechny nepříznivé zásahy do jeho života a co nejméně potlačovat jeho pudy.
7. března 1982
Pes Oran byl připraven v ohradě pomoci opět s výchovou a vlče u něho tehdy hned hledalo ochranu. Durman mu podlézal stejně jako Lobbo. Olizoval mu mordu, mačkal se k němu, a když Oran odcházel na výcvik, Durman nešťastně pískal. Často spolu chodívali bok po boku, i když Oran dospělému Durmanovi ve svých 14 letech už později moc nestačil.
5. října 1982
Musel jsem odjet na vojenské cvičení. A tak jsem svěřil Durmana odborníkovi, který pomáhal se šlechtěním Československého ovčáka. Bohužel jsem až pozdě zjistil, že se zkušenost nedá měřit počtem zvířat zavřených v klecích a že bylo z jeho strany mylné domnívat se, že když vlk poslechne mě, poslechne i jeho. A Durman na to doplatil životem. Po této smutné zkušenosti jsem se rozhodl s vlky definitivně skončit.
3. března 1993
Můj život šel dál. Bez vlků. Už je to několik let, co jsem se nešel podívat na vlky ani do Zoo.
16. března 1993
Měl jsem tu příležitost studovat vlky v civilizovaných částech světa a chování vlků díky lidem, kteří ve světě toto chování vlků studovali a své zkušenosti mi předávali. Prostudoval jsem také mnoho knih a zhlédl nespočet dokumentů a filmů. Přes vlky jsem poznal i kočkovité šelmy, které jsou oproti vlkům odmala mazlivé a snadno ochočitelné. Teprve v pubertě a po ní se projevuje jejich povaha a tak končí chovaná zvířata v zajetí. Hlavní způsob pro jejich záchranu je udržet jim prostředí, ve kterém se rozmnožují, loví a po svém způsobu žijí. Já problém vkládám na člověka, který jim ubírá a ničí takovéto prostředí. Zakládá skládky a tím láká zvířata ke snadnější potravě blízko svého obydlí. Tam se prakticky všechna zvířata stávají pro člověka nebezpečná a to ať jde o šelmy nebo o pouhé potkany. Pak má člověk opět důvod tato zvířata ničit a to je začátek konce.
Také se musím zmínit o získávání zvířat z přírody nebo ze ZOO, kde bylo mnoho zvířat, včetně vlka, po přemnožení nabízeno střelcům do obor. Také vlčice Lupína by skončila někde v kleci, nebo by již nežila, kdyby si ji někdo nevzal. A tím člověkem jsem byl já.
Foto: František Hrach
Zdroj: Vlklupina.wz.cz
Texty byly upraveny a publikování probíhá se souhlasem autora. Texty jsou tedy autorsky chráněné. Bez souhlasu autora není možné jakékoliv kopírování, či šíření tohoto obsahu.
Související články