Život s vlky – 6. díl
Deník Františka Hracha, popisující jeho život s vlky!
Autor: František Hrach
16. února 1998
Jak Lupína stárne, chce každým rokem víc a víc. Její pudy se nedaly odstranit, ale pouze potlačit. Jedná pudově podle získaných genů. Domestikace psů trvala 15. 000 let, a za jeden jediný krátký vlčí život z vlka psa nelze udělat. Dají se určit nějaká pravidla, ale například v podzimním období, kdy se vlci v přírodě shlukují do smeček, potom se páří a hledají nová teritoria, na jaře rodí a vychovávají mláďata, vidím na Lupíně, že i ona se tomuto po tisíce let zaběhlému životnímu režimu svých volně žijících předků podřizuje. Například v období hledání nory a přípravy na odchov mláďat prolézá například roury pod lesními silnicemi, různé kanály a podobně. S tímto chováním musí člověk počítat a musí vědět, že se to nedá odstranit, ale musí se respektovat.
Když v druhém roce života vlčice přišlo její první hárání, vybírala si Lupína samce podle jejich povahy a podle svých sympatií, vůbec ne podle toho jak vypadali. Kamarádila s vlkodavem, bernským salašnickým psem, novofudlandem, rotweilerem, dobrmanem, laškovala i s malinkým kokrem. Tato plemena se zas nelíbila mně. Zamilované vlčici ale těžko něco vysvětlíte. Člověk je chytřejší a všichni dobře víme, jakých blbostí je schopen zamilovaný člověk. U Lupíny jsem poznal, že zvířata mají city prakticky jako lidé. Jsou to city procítěné, vášnivé, umí se vztekat jako malé děti. Proto jsem i dnes pustil do ohrady psa, který dle mého názoru byl pro ni vhodný. Lupína na něj však nezabrala.
2. března 1998
Lupína začíná snášet samotu špatně a já jako člověk ji už moc nestačím. Když se jí viditelně stýská, snažím se s ní zůstávat co nejdéle, anebo přespávám v ohradě. Lupína je v povaze mnohem citlivější, než předešlí vlčí samci, o psech ani nemluvě. Také zamilovanost u vlků je podstatně hlubší a citlivější. Partneři se dlouho hledají, a pokud jeden zahyne, druhý truchlí. Vlk s vlčicí spolu žijí prý celý život. Já si myslím, že se musí mít rádi tak, jak je to u lidí. Potom je i nevěra zbytečná. Ona otázka samců, že jsou více nevěrní, než samice, připadá jednoduchá. Když bude nevěru člověk brát podle přírody na uchování rodu, je to v přírodě normální. Slabý a líný samec, anebo naopak jen hrubý a lakomý, který se nedokáže o svoji rodinku postarat a všechno nechá na samici, je v drsné přírodě odkázána k záhubě a celá smečka s ním. Je to ale hlubší otázka. Vlci si navzájem pomáhají s výchovou mláďat, i při lovu. Pokud se jeden vlk třeba chytí do želez, druhý mu nosí potravu. O vzájemné pomoci mezi sebou mě přesvědčila i Lupína, když na lesnické škole nosila kosti psům, kteří byli zavřeni vedle v kotcích. Nebo kdy psi na kynologickém cvičišti byli přivázáni o přestávce u uvázaných kolíků pro psy, než se jim časem udělali psí odkládací boudy a Lupína jim překusovala vodítka. Tím je osvobozovala. Jednou nás z klubovny vyhnal štěkot osmi psů, které Lupína takto osvobodila. Vodítek a kožených obojků v té době jsem opravoval a zaplatil hodně. Přemýšlím, jak bych tuto věc s její přirozenou povahou vlka vyřešil.
12. května 1998
U Lupíny se začínají projevovat mateřské pudy. Začala si s oblibou hrát s malými štěňaty a odhání od nich dospělé psí samce. Lupína pomohla vychovat spoustu psích štěňat na kynologickém cvičišti. V tu dobu jsem si uvědomil, že pro ni budu opět muset udělat něco navíc. A tak jsem jí nechával vychovávat štěňata. Jedním z nich byl i Armín.
12. března 2002
Co jsem ale nečekal, bylo, že se Armín a Lupína dají dohromady. Na druhou stranu žádný z psů u Lupíny neobstál, protože na ně byla příliš divoká a nejeden pes odcházel z ohrady s kousanci a krvavými šrámy. Armín jí byl vychován a proto určité vlastnosti vlka sesbíral. Pořád to je však pes. Jsem zvědavý, jakou cestou se bude jejích vztah ubírat…
Foto: František Hrach
Zdroj: Vlklupina.wz.cz
Texty byly upraveny a publikování probíhá se souhlasem autora. Texty jsou tedy autorsky chráněné. Bez souhlasu autora není možné jakékoliv kopírování, či šíření tohoto obsahu.
Související články